Kdo je Radka Soukupová
Narodila se v Liberci v roce 1961. Je inženýrkou chemie. Po roce 1990 vystudovala dlouhodobý rekvalifikační kurz, který připravoval profesionály v sociálních službách na deinstitucionalizaci. Pracovala jako dobrovolnice v Jedličkově ústavu, odkud přešla do práce s lidmi s postižením. Vedla projekt chráněného bydlení pro osoby s mentálním postižením, byla ředitelkou Pražské organizaci vozíčkářů. Dvě volební období byla místostarostkou pro sociální oblast v Praze 11, poté pracovala v evropské agendě. Na MPSV řídila odbor sociálního začleňování a následně přešla do Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády. Nyní pracuje jako ředitelka zbraslavského Centra služeb pro rodinu a dítě a Dětského domova Charlotty Masarykové. Je vdaná a má tři děti.

Co dnes nejvíc limituje přesun dětí z „ústavu“ do komunitního bydlení?
Je to hlavně nedostatek kvalifikovaného personálu. V komunitních bytech provozovaných jako dětský domov dle školského zákona mohou pracovat jen vysokoškolští pedagogové a těch nyní na trhu práce mnoho není. My jsme si navíc stanovili takové „přísné“ východisko, že v bytě jsou v týmu vychovatelů čtyři muži a čtyři ženy. To proto, aby děti zažily vyváženou mužskou a ženskou energii, která je téměř v každé rodině přítomná. Sehnat vychovatele je ale velký oříšek. V tuto chvíli máme pronajatý druhý byt a víme již, které děti do něj půjdou. Aktuálně finalizujeme výběr kvalifikovaného personálu. Následně budeme žádat o zápis do rejstříku škol a školských zařízení.

Byty tedy jsou?
Naším zřizovatelem je hlavní město Praha a od něj máme možnost získat byty po celé Praze. Pro jednu holčičku, která je v současné době pouze ležící a bude výhledově potřebovat bezbariérové prostředí, jsme hledali byt 4+1. Nedávno se nám ho podařilo ze zdrojů magistrátních volných bytů najít. Byty tedy k dispozici jsou. Co se týče financování, tak jsme součástí evropského projektu, který magistrát podal na transformaci ústavní péče. Část nákladů se tedy podaří pokrýt ze zdrojů EU.

Existují objektivní faktory bránící tomu, aby byla tato transformace dostatečně rychlá?
Většina lidí by vám asi řekla, že jsou to finance. Péče v komunitních bytech je totiž nákladnější, protože rodinnou skupinu tvoří jen čtyři děti. S nimi pracuje tým osmi vychovatelů. Podle stávajícího školského zákona, který reguluje provoz dětských domovů, je ale limit dětí na dětskou skupinu šest až osm dětí. Dle zákona by o ně měl pečovat jen jeden vychovatel. Protože jsou ale děti z našeho dětského domova malé a v každé skupině je vždy také jedno dítě postižené, podařilo se nám prosadit, že skupina dětí bude jen čtyřčlenná a přes den pracují s dětmi vychovatelé dva, v noci je přítomen jeden. Jedině díky tomu je možné poskytovat dětem intenzivní a individuální péči. Děti z první rodinné skupiny, které jsme do komunitního bytu přesunuli, úplně „rozkvetly“. Najednou zažívají individuální podporu, která ve větší skupině dětí není možná, což znamená, že děti mají lepší možnost se zdokonalovat.

Můžete uvést konkrétní příklad?
V prvním komunitním bytě máme holčičku po dětské mozkové obrně. Vypadalo to, že nikdy nebude mluvit. Po dvou měsících v bytě se s intenzivní péčí vychovatelů začala pokoušet o artikulované zvuky – dnes říká první slova. Vychovatelé mají také mnohem více času na její individuální rehabilitaci. To je ve skupině s větším počtem dětí téměř nemožné. Dívka díky podpoře dokáže nyní i se spastickou rukou uchopit koloběžku, dokáže se chytit na prolézačce oběma rukama. To jsou pokroky, které nejsou bez individuální péče dosažitelné. V bytě na dívku často všichni mluví, motivují ji k opakování, opravám chybných postupů. Ve velké skupině dětí se vychovatelé snaží zajistit, aby se dětem nic nestalo, není tam prostor pro individuální péči, respektive pro individuální rozvoj.

Vnímáte nějaké obstrukce ze strany úřadů nebo legislativy?
Úřady ctí zákon, který nastavil počet dětí a dospělých na rodinnou skupinu. Naštěstí zákon připouští, že pokud chce zřizovatel služby umožnit individualizovanější péči, je to možné. Podmínkou je, že službu dofinancuje. Náš zřizovatel se v tomto směru chová velmi osvíceně a opravdu se velmi snaží, aby v jeho zařízeních byla péče individualizovaná. Tedy, aby se tento způsob péče rozšířil a aby se děti z dětského domova, někdejšího kojeneckého ústavu, přesunuly do komunitních bytů. Je to velká pomoc. Možná, že v jiných krajích je to mnohem náročnější. Bez stávající politické podpory by to bylo mnohem složitější, prakticky nemožné.

Požadovanou vysokoškolskou kvalifikaci si mohou vychovatelé doplnit i během výkonu té pozice?
Pokud nejsou na trhu práce kvalifikovaní pedagogové, je možné zajistit péči osobami, které si vzdělání doplňují. My se navíc snažíme, aby s dětmi přecházeli do bytů lidé, kteří se o ně předtím starali. Pro děti je velmi důležitá stabilita vztahů – pokud by přešly do jiného prostředí, kde by se kompletně změnil tým vychovatelů, bylo by to pro ně traumatizující. Kojenecké ústavy, resp. dětské domovy pro děti zpravidla do tří let věku jsou zdravotnická zařízení. V nich je požadovanou kvalifikací profese zdravotní sestry. Pokud chtějí sestry přejít s dětmi do dětského domova podle školského zákona, respektive do komunitního bytu, tak musí splňovat úplně jinou kvalifikaci. Jsme moc rádi, že se daří najít zdravotní sestry, které jsou ochotny si vzdělání doplnit.

Jak náročné je to studium?
Pokud si zvolí pedagogické fakultě kurzy v rámci celoživotního vzdělávání, musí absolvovat dva kurzy dvouleté, kde je kurikulum hodně podobné bakalářskému programu vysokoškolského studia. Víme, že není jednoduché začít studovat někdy po desítkách let strávených v profesi zdravotní sestry. Vážíme si toho, že právě kvůli setrvání v práci s konkrétními dětmi se kolegyně ke studiu odhodlaly. Mladší pracovníci, kteří se chystají do druhého bytu, už ale zvažují doplnění vzdělání přímo bakalářským studiem. Abychom střední zdravotní personál motivovali, uzavíráme s pracovníky tzv. kvalifikační dohody a neseme celé náklady se vzděláváním spojené.

Jak byste vystihla největší rozdíl mezi životem dětí v bytech a v ústavu?
V komunitním v bytě pečuje o čtyři děti tým osmi vychovatelů. Největší rozdíl je tedy v míře individuální péče, kterou děti od dospělých osob dostanou. Novou skutečností je pro děti i to, že se v bytě o děti stará genderově vyvážený tým – tedy muži i ženy. V dětském domově (zdravotnickém zařízení), kde dosud děti pobývaly, žádní muži nepracovali. Zejména pro chlapce je velmi důležité, že se mohou potkávat i s mužskou energií. Děti zažívají odlišný způsob péče, než když byly obklopeny jen ženami.
Některé odlišnosti jsou na první pohled nezřetelné. V dětském domově je centrální kuchyň, kde se děti nemohou spolupodílet na přípravě jídla, a tím pádem nemají zažité běžné domácí práce jako jejich vrstevníci, kteří běžně rodičům pomáhají. To „naše“ děti zažijí až v bytě, kde vychovatelé vaří a s dětmi chodí nakupovat, připravují s nimi jídlo, s dětmi také stolují. Stolování vnímáme jako výchovný nástroj, jako komunikační prvek pro celou rodinnou skupinu. Záležitosti spojené se stravováním také přiměly děti, aby se poprvé strouhly do prstu či se dotkly horké varné desky. Další odlišností je péče o koloběžky či kola: v komunitním bytě je opravují spolu s vychovateli, v ústavu se o opravy stará pan údržbář.

Je odlišností rovněž existence osobních věcí?
Ano. V ústavní péči pro malé děti jsou často věci sdílené. Děti nemají vlastní prostor, kde by byly jen jejich věci. Vyjma osobních kufříků s osobními předměty, které děti dostávají třeba od rodičů nebo jako osobní dárky k narozeninám. Šaty a boty se postupně sdílejí. V komunitním bytě mají děti najednou své šuplíky a skříňky, ve kterých jsou jen jejich věci. A podle věku si zodpovídají i za to, jak jsou uložené. Spolupodílejí se též na praní a skládání prádla. V ústavní péči se prádlo pere hromadně v prádelně.

Inspirujte se v zahraničí? Jsou komunitní byty běžnou praxí na západ od nás?
V zahraničí je mnohem rozšířenější pěstounská péče, což je i jeden z důvodů, proč „naše“ děti musí žít s profesionálními vychovateli. Kdyby byl dostatek pěstounů, tak by bylo pro děti určitě lepší, aby vyrůstaly v pěstounské péči. Existují děti, pro které nejsou pěstouni k nalezení. Na děti z našeho dětského domova nestojí žádná fronta pěstounů. Proto se uchylujeme k této alternativě, která je zatím pro určitou skupinu dětí nenahraditelná. Například pro velké sourozenecké skupiny se pěstouni těžko hledají. Je pravděpodobné, že vždy bude nějaká skupina dětí, pro které se pěstouni nenajdou. Ve vyspělých státech je ale běžné, že děti, které končí u nás v kojeneckých ústavech, jsou rovnou umisťované do pěstounské péče. Jsou tam i specializovaní profesionální pěstouni se zaměřením na děti s určitým zdravotním postižením. Tato praxe v České republice zatím není.

V čem je konkrétně přínosný institut profesionálních pěstounů?
Profesionální pěstouni (rodiče) existují např. na Slovensku a je to další možnost, o níž bychom měli uvažovat. V komunitním bytě máme tým, který, aby mohl pečovat o děti ve dvanáctihodinových směnách, musí být osmičlenný. Pěstouni by teoreticky mohli být jen dva. Pečovali by o děti, které není reálné do běžné pěstounské péče umístit. Například o děti hodně postižené či velké sourozenecké skupiny. Péče o ně je nákladná a stát by měl podpořit nejen finančně ty, kdož se o náročné děti chtějí starat. Ukazuje se, že běžná funkční rodinná jednotka je většinou ideální nejen pro samotné děti, ale je také neuvěřitelně úsporná. Cílem má být to, aby se co nejméně dětí dostalo do veřejné/komunitní péče, která je mimo jiné velmi nákladná. Profesionalizace pěstounské péče by v tom hodně pomohla.

Co se dá udělat pro to, aby byl dětský domov (jako je ten váš) v „dosluhujícím čase“ podnětnějším prostředím pro život dětí?
Rozvoj dětí je závislý na velikosti dětské skupiny a počtu dospělých osob, které o ně pečují. Má-li jedna osoba na starosti skupinu s pěti dětmi a jde s nimi na vycházku, není to úplně jednoduché. Proto třeba malé děti u nás tráví hodně času na zahradě. Jsme si vědomi limitů ústavní péče, a proto se snažíme zprostředkovat dětem i individuální podněty. Například s nimi občas vaříme jednodušší jídla. To ale nikdy nenahradí běžný model, kdy jdou s rodiči či v našem případě s „kvazirodiči“ nakoupit, pak potraviny ukládají a zpracovávají. Je to jen náhradní možnost, jak dětem něco zprostředkovat.

Zažily děti po nastěhování do bytu něco úplně poprvé?
Zjistili jsme třeba to, že děti, které přišly do komunitního bytu, vůbec neznají koření. Znají například skořici po chuti, ale nikdy neviděly, jak vypadá. Nebyly s ní konfrontovány, nevěděly jakou má barvu či že je to prášek. Běžné věci tohoto typu zažívají děti v dětském domově spíše sporadicky. Ale o individualizaci péče se snažíme i s pomocí dobrovolníků, kteří mohou s dětmi trávit čas samostatně. Problémem je nicméně udržitelnost takového vztahu. Ne vždy dobrovolníci vytrvají léta. Pokud dobrovolník skončí, nese to dítě většinou velmi negativně.

Vaši zbraslavskou „centrálu“ čeká po odchodu všech dětí do bytů kompletní rekonstrukce a proměna na prostor, kde budou poskytovány služby, které dnes pražským rodinám s náročnými dětmi chybí. Uvažujete o odlehčovací péči pro rodiny s dětmi s vážným postižením, zaměřit se chcete také na rozvoj terénních a ambulantních služeb na podporu rizikových rodin. Jaké další novinky zamýšlíte do budoucna?
V Praze zatím není dostatek bytů, které by umožnily krátkodobý „azyl“ rodičům, kteří čelí nějaké krizové situaci. Velmi často jde o násilí v rodině. My budeme nově takovou službu nabízet. Ve spolupráci s magistrátem máme rozjednanou spolupráci s neziskovými organizacemi, které se dosud o takové rodiče staraly. Půjde o takzvaný „bezpečný byt“, kam by bylo možné se uchýlit třeba na týden, než se vyřeší konkrétní problémová situace.
Jednou k nám například přivezla na krizová lůžka maminka děti s tím, že její násilný partner vykopl dveře. Potřebovala pro ně ubytování na dva až tři dny, než se podařilo násilníka z bytu vykázat a dveře opravit. To je přesně typ situace, pro kterou by takový byt byl vhodný, aby mohli všichni krizi přežít spolu. Existuje také poptávka po zácvikových bytech, které by byly převážně určené pro málo kompetentní nebo nezletilé rodiče. Pro takové, kteří nemají schopnost se o děti starat, ale s podporou by to dokázali. Máme však mnoho dalších úkolů. Jedním z nich je zřízení dvou bytů pro vážně postižené děti z mimopražských ústavů. Mnohdy jde o ústavy pro dospělé osoby, protože pro postižené děti se jinde nenašlo místo.

Dokážete nastoupený kurz změn obhájit?
Většinu našich nových služeb poskytujeme v nějakém pilotním režimu. Ověřujeme, že je služba reálná, měřitelná, že se dá vyhodnocovat. Při práci s dětmi je ale přesto obtížné prokázat, že když vychováváte menší počet dětí vyváženým týmem dospělých, tak to těm dětem přináší lepší budoucnost. To se prokáže za mnoho let. Už teď nicméně vidíme, že ty děti vykazují významný osobní rozvoj, kterého by ve velkém kolektivu nejspíš nikdy nebylo možné dosáhnout.

Naráží vaše snahy o inspirování ostatních na úrodnou půdu?
Máme významného spojence v některých pražských orgánech sociální péče o děti, tzv. OSPOD. Pracují tam lidé, kteří primárně sledují zájem dětí a kvalitu jejich života. Většinově jsme narazili na OSPOD, které upřednostňují, aby děti žily v komunitních bytech. V našem zdravotnickém zařízení by měly děti pobývat maximálně do věku školní docházky a pak být přeloženy do školského dětského domova. Toto resortní pojetí péče ale vede k tomu, že jsou děti přesouvány z míst, kde prožily velkou část svého dosavadního dětství do zcela nového prostředí, kde jsou noví vychovatelé a žádní „staří“ kamarádi. Pokusili jsme se proto zabránit těmto traumatizujícím přesunům a u dětí, které navštěvovaly zbraslavské školky, jsme se pokusili o jejich udržení v místě – tedy o jejich přechod do zbraslavské základní školy.
Shodli jsme se s OSPOD, že bude pro dítě lepší počkat na otevření komunitního bytu, než jej překládat do jiného dětského domova. Některé děti tak po omezenou dobu mohly chodit z našeho dětského domova do školy s vidinou toho, že přejdou do bytu. V tomto jsme moc rádi, že se nám v několika OSPOD podařilo najít spojence. Netrvaly na přeložení a pomohly přesvědčit soud, že je pro dítě lepší ponechat jej dočasně v našem zařízení. Ukazuje to, že je možno sdílet naši vizi, podle které je lepší udržet děti v prostředí, ve kterém dlouhodobě vyrůstaly, i za nějakých dočasných omezení, než je přesouvat do úplně nového kolektivu.

To se jinde děje?
Ano. Ve chvíli, kdy je péče o děti rozdělená mezi rezort zdravotní, školský a sociální, tak jsou tyto přechody mezi rezortní péčí vlastně nezbytné. Pro děti to však vždy znamená vytržení ze stávajících vztahů a traumatizuje je to. My jsme si řekli, že těmto traumatům zabráníme a že už žádné dítě z našeho dětského domova nepřeložíme, ale udržíme jej v kolektivu, v němž vyrůstalo. A pokud to jen trochu půjde, tak alespoň částečně v kolektivu dospělých, s nimiž vyrůstalo. Podmínka rekvalifikace pro zdravotní sestry je ale hodně náročná. Ne všechny tety byly ochotné se rekvalifikovat na pedagogy. Proto jsme museli začít přijímat vysokoškolsky vzdělané osoby, které dnes tvoří jádro nového týmu. Jsem moc ráda, že v našem úsilí nás podporuje náš zřizovatel. Věřím, že společnými silami se podaří umožnit dětem prožít dětství téměř stejně, jako jej prožívají jejich vrstevníci.